Křest je svátost, kterou církev koná z pověření a příkazu vzkříšeného Pána (Mt 28, 18–20; Mk 16, 9.15n). Zpečeťuje spojení křtěnce s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem skrze víru působenou Duchem svatým a začleňuje ho do společenství Kristovy církve. Ujišťuje jej o tom, že toto spojení platí na věky (character indelebilis). Proto se křest koná jen jednou za život.
Křest vyznačuje novou identitu člověka jako toho, kterého Bůh v Kristu bezpodmínečně přijal za svého. Tato nová identita se uskutečňuje v osobitém příběhu pokřtěného člověka a neustále se dotváří. Již Martin Luther zdůrazňoval, že křesťan má do svého křtu vrůstat po celý život. Každodenním pokáním má v sobě umrtvovat starého Adama a povstávat jako nový člověk – stávat se Božím dítětem. Křest je tudíž veřejným znamením začátku křesťanského života a jeho zrání. Ze křtu pro člověka vyplývají závazky do budoucna, které jsou ve vší stručnosti vyjádřeny v přikázání lásky – k Bohu, k bližnímu i k sobě samému.
Křest ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého spojuje v jednotu všechny křesťany. Kdo je přijat jako Boží dítě, je vždy zároveň přijat do celé Boží rodiny. Křesťanské církve proto vzájemně uznávají křest vykonaný v jiných církvích. Výjimkou jsou církve, které vyžadují, aby při křtu zaznělo vědomé vyznání víry, a proto neuznávají křest nemluvňat. V Dokumentech ekumenické konvergence z Limy se o křtu píše:
„Ve křtu jsou křesťané uváděni do jednoty s Kristem, se sebou navzájem a s církví všech dob a míst. Náš společný křest, který nás s Kristem sjednocuje ve víře, se tak stává základním svazkem jednoty. Jsme jedním lidem a jsme povoláni vyznávat a sloužit jednomu Pánu, a to na každém místě po celém světě. Spojení s Kristem, na kterém máme křtem podíl, má důležité následky pro jednotu křesťanů. ,Jeden křest, jeden Bůh a Otec všech...‘ (Ef 4, 4–6). Když se jednota křtu stane skutečností v jediné, svaté, obecné a apoštolské církvi, pak může dojít k ryzímu křesťanskému svědectví o uzdravující a smiřující lásce Boží. Proto je náš jeden křest výzvou církvím, aby překonaly své rozdělení a zjevně dokázaly vzájemné společenství. (…) Potřeba obnovit křestní jednotu je jádrem ekumenické úlohy.“ (Světová rada církví, 1982.)
Křest má již od počátku křesťanské církve dvojí podobu. Nejstarší formou je křest dospělého na základě vlastního vyznání víry křtěného. Velmi záhy se k tomu přidává i křest nemluvňat, který posléze v křesťanstvu převládl. Obě podoby křtu existují v církvi vedle sebe a každá z nich zdůrazňuje jeden z klíčových aspektů křtu. Křest dospělého podtrhuje osobní vyznání a rozhodnutí ke křtu. Křest nemluvňat zdůrazňuje nezaslouženou Boží milost (sola gratia), která není vázána na žádné předcházející lidské kroky či výkony. Ani při křtu nemluvněte však nemá chybět vyznání alespoň jednoho z rodičů, případně jiného pokřtěného a věřícího křesťana, který se zaváže k jeho výchově ve víře. Také kmotři jsou věřící křesťané, neboť jejich úkolem je doprovázet pokřtěné dítě ve víře.
Českobratrská církev evangelická slouží svátostí křtu nepokřtěným na základě jejich žádosti o křest, po předcházející přípravě a se souhlasem staršovstva sboru. Pokřtěni mohou být ti, kdo se ke Kristu a jeho církvi hlásí svým vyznáním víry. Pokřtěny zde mohou být i malé děti, jestliže o to jejich rodiče nebo oprávnění zástupci požádají a jsou odhodláni je vychovávat v křesťanské víře a vést k životu v církvi. Spolu s tím, kdo je křtěn, či s rodiči křtěných malých dětí se na vyznáních i závazcích křtu mohou podílet také věřící kmotři jako svědkové křtu. Křest se koná ve sboru, jehož členem či členkou se pokřtěný křtem stává. Nemluvňata mají být křtěna v tom sboru, jehož členy jsou jeho rodiče nebo alespoň jeden z nich. Ke křtu v jiném sboru, než takto příslušném, musí dát staršovstvo příslušného sboru souhlas. Ti, kdo byli pokřtěni v raném dětství, jsou v církvi a rodině vedeni k tomu, aby se ke svému křtu osobně a veřejně přiznali. Tradičně se tak děje při konfirmaci na prahu dospělosti. Konfirmace však není podmínkou dalšího života ve sboru. Ke svému křtu se člověk může přiznat i v pozdějším věku, a to například při obnově křestního vyznání nebo při přijetí do sboru.
Křest se koná v bohoslužebném shromáždění farního sboru. Není primárně rodinnou slavností, ale slavností Kristovy církve, do jejíhož konkrétního společenství je pokřtěný svým křtem začleňován. Proto je nejvhodnější, je-li křest součástí nedělní bohoslužby. Přestože lze křest konat při jakékoli sborové bohoslužbě, určité příležitosti jsou obzvláště vhodné. Jsou to Velikonoce, některé další neděle ve velikonočním období, především svatodušní neděle, či svátek Křtu Páně (neděle po 6. lednu). Každý křest je také připomínkou křtu pro již pokřtěné členy sboru. Proto by měla být bohoslužba se křtem uspořádána tak, aby se jí mohli členové sboru – dospělí i děti – zúčastnit. Křestní akt by přitom měl být pro všechny dobře viditelný.
Zařazení křtu do bohoslužby může být dvojí: Křest se obvykle koná po písni následující po kázání. Pokud byl význam křtu osvětlen v kázání, slovo o křtu se již nezařazuje. Křest může být zařazen také po skončení první části bohoslužby „Vstup a vzývání“, tedy po vstupní modlitbě, popř. kolektě. V tomto případě je vhodné, aby zaznělo krátké slovo o křtu, vysvětlující jeho význam. Po křtu následuje píseň, druhé čtení z Písma a kázání. V obou případech se v pořadu bohoslužby vynechává vyznání víry po kázání, neboť to je nedílnou součástí křestní liturgie.
Je také možné, aby celá nedělní bohoslužba byla obsahově zaměřena na křest. Volba biblických čtení, kázání a znění modliteb je pak určována křtem. V tomto případě je vhodné zařadit představení křtěného do úvodní části bohoslužby (např. po pozdravu a vstupním slovu) a křest konat po kázání.
Základní struktura křestní liturgie zahrnuje tyto prvky: představení křtěného, slova ustanovení křtu, křestní zvěstování, které má podobu kázání či krátkého slova o křtu, otázky ke křtu, křestní vyznání v podobě Apoštolského vyznání víry, modlitbu ke křtu, křestní akt, požehnání křtěnému se vzkládáním rukou, přijetí do církve a modlitbu po křtu. Významy jednotlivých prvků jsou blíže osvětleny v tabulce s pořadem křtu.
Ve křtu dochází k průniku evangelia a života křtěného. Příběh Ježíše Krista se zde viditelně propojuje s osobním příběhem jednotlivce a otevírá mu novou životní perspektivu. Prostorem pro slovní vyjádření významu křtu je křestní kázání (popř. slovo o křtu), jehož základní úlohou je zvěstovat evangelium o Boží milosti, katecheticky objasnit význam svátosti křtu a nastínit, jaké důsledky ze křtu vyplývají. Nový zákon nabízí ke křestnímu zvěstování celou řadu vhodných témat a motivů, jako je například:
Také Starý zákon obsahuje texty, které lze vztáhnout ke křtu:
Při křtu dětí je možné zdůraznit následující motiv:
Samotný křestní akt probíhá trojím politím vodou, popř. ponořením, za doprovodu trojiční křestní formule, která má ustálenou podobu. Z ekumenických důvodů by voda při křtu měla viditelně téct; není vhodné křtít pouhým pokropením. Symbolický význam vody je možné připomenout v modlitbě ke křtu či v meditaci o vodě; vodu lze přinést a nalít do křtitelnice bezprostředně před křtem.
Liturgická tradice církve zná také další doprovodné symbolické úkony, které zvýrazňují určité dílčí významy křtu. Na památku a připomínku křtu je možné předat pokřtěnému křestní verš, který je vepsán do jeho křestního listu. Křtící nebo svědek křtu může pokřtěnému předat křestní svíci, která se zapaluje od (velikonoční) svíce na stole Páně. Jiným tradičním ritem je předání symbolického bílého roucha, doprovozené například slovy: „Všichni, kdo jsou pokřtěni v Krista, jsou v Krista oblečeni. Přijmi toto bílé roucho, které je znamením nového života.“ Křtící může označit nově pokřtěného na čele znamením kříže, a to buď v tichosti nebo se slovy: „N., ve křtu je ti Duchem svatým vtisknuta pečeť a navěky na sobě poneseš znamení, že patříš Kristu.“ Případné užívání některého ze symbolických úkonů, které nejsou ve sboru obvyklé, je vhodné předem projednat ve staršovstvu i ve sboru, aby byly přítomným srozumitelné. V praxi je třeba soustředit se na to, aby další symbolické úkony neupozadily samotný křest vodou.
Agenda předkládá jeden základní pořad křestní liturgie, k němuž jsou vytvořeny tři plnotextové formuláře: (1) formulář křtu dospělého, (2) formulář křtu nemluvněte a mladšího dítěte, (3) formulář křtu staršího dítěte. Všechny tři formuláře mají totožnou základní strukturu, avšak v podobě některých prvků – např. ve znění otázek ke křtu – se odlišují. Ve formuláři pro křest nemluvněte a mladšího dítěte (přibližně do věku sedmi let) jsou otázky ke křtu adresovány rodičům křtěného dítěte, popř. také kmotrům. Formulář pro křest staršího dítěte je určen pro dítě, které je již schopné samo odpovídat na otázky ke křtu. Přítomnost rodičů, popř. kmotrů je při něm však také důležitá.
Dále agenda předkládá tři pořady celé bohoslužby se křtem a večeří Páně. K nim je vytvořen jeden plnotextový formulář, který vychází z pořadu I a je určen pro křest dospělého. Tento text může sloužit jako inspirace pro přípravu bohoslužeb se křtem dospělého, které jsou celé tematicky zaměřené na křest.
Nakonec agenda zařazuje formulář k přijetí žadatele o křest (katechumena), formulář k přijetí do sboru a formulář k obnově křestního vyznání.