Při pohřebním shromáždění se loučíme se zemřelým a poskytujeme útěchu pozůstalým. Zdrojem útěchy je zvěst o vzkříšení, jak ji vyjadřují Ježíšova slova: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ (J 11, 25) Shromáždění vyjadřuje truchlícím svou podporu, vzájemnou sounáležitost a blízkost.
Smrt je přirozenou součástí stvořeného života, přichází však v různých podobách. Někdy je klidným završením dlouhého a naplněného životního příběhu, je přijímána pokojně, s vděčností Bohu za darovaný život. Jindy je spojena s velkým utrpením, dochází k ní předčasně, nečekaně, za tragických okolností. Smrt působí bolest a strach. Vyvolává strach z konce vlastního biologického života, strach z přerušení vztahů s lidmi, které máme rádi, strach z odloučení od samotného základu života a lásky, jímž je Bůh. Hořkost smrti bývá umocňována strachem ze ztroskotání lidské existence, obavou, že člověk nenaplnil svůj život tak, jak měl, a že se minul jeho smyslem.
Smíření se ztrátou blízkého člověka je proces, v němž má své důležité místo truchlení. I s hlubokým zármutkem, strachem a pochybnostmi se můžeme obracet k Bohu. Hledáme útěchu ve svědectví, že Bůh má slitování s lidskou konečností, hříšností a křehkostí. „On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach.“ (Ž 103, 14) Boží solidarita s člověkem se nejvýrazněji ukázala v příběhu jeho Syna. V Ježíšově smrti utrpěla smrt konečnou porážku, Kristus vstal k novému životu. Jeho vzkříšení otevřelo nadějnou perspektivu všem, kdo se mu ve víře odevzdávají a ve křtu s ním viditelně spojují svůj život. Ve křtu se příběh Ježíše Krista stává naším příběhem, jeho úděl naším údělem. „Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ (1K 15, 22). Smrt tak pro nás představuje „bránu k životu“, přechod ze života pozemského do života věčného.
Tato perspektiva určuje i naše pojetí pohřbu. Věříme, že při pohřebním shromáždění doprovázíme zemřelého na jeho cestě ze společenství živých a že ani po smrti nebude vytržen ze společenství s Bohem. Zvěstí o vzkříšení se zarmoucené shromáždění potěšuje a stává se společenstvím útěchy. Pohřeb členů církve má obvykle podobu pohřební bohoslužby. Pohřební bohoslužbu je možné vykonat i v případě nečlenů církve, pokud jde o přání zesnulého nebo pozůstalých. Pohřby se ve sborech konají různým způsobem v závislosti na tradici, místních podmínkách a přání rodiny. Odpovědnost za podobu pohřebního shromáždění nese farář a staršovstvo. Je vhodné, aby před pohřbem proběhlo osobní setkání kazatele s pozůstalými, jehož smyslem je poskytnout truchlícím duchovní podporu a domluvit průběh pohřbu. Zvláštní pozornost je třeba věnovat volbě biblických textů, písní či hudby, domluvě s případnými dalšími řečníky a prostoru, v němž se pohřeb bude konat.
Předkládáme tři liturgické pořady pohřebního shromáždění, jejichž podoba se odvíjí od místa konání pohřbu. První pořad počítá s tradičními třemi místy rozloučení: u domu, v kostele a u hrobu. Ve druhém pořadu se předpokládá konání na jednom místě za účasti členů sboru, např. v kostele či ve hřbitovní kapli. Třetí pořad je svou stručností uzpůsoben pro konání v obřadní síni krematoria nebo ve smuteční síni, kde se z časových důvodů obvykle vyžaduje velmi krátký obřad. Ke každému pořadu je předložen jeden vzorový formulář, tedy (I) formulář pohřebního shromáždění u domu, v kostele a na hřbitově, (II) formulář pohřebního shromáždění v kostele a (III) formulář pohřebního shromáždění v krematoriu či obřadní síni.
Dále jsou zařazeny vzorové formuláře pro obřady, které se konají obvykle s větším časovým odstupem od úmrtí: formulář pro uložení urny, formulář pro poděkování za život zemřelého a formulář bohoslužby se vzpomínkou na zemřelé. V případě kremace lze rozloučení s tělesnými pozůstatky zemřelého zakončit obřadem uložení urny na hřbitově či v kolumbáriu. Obřad vede buď duchovní, nebo samotní pozůstalí. Obřad poděkování za život zemřelého se koná v rámci nedělních bohoslužeb a je příležitostí pro krátkou vzpomínku například tehdy, když pohřeb zemřelého člena sboru proběhl bez obřadu, nebo se konal na vzdáleném místě. Bohoslužby se vzpomínkou na zemřelé se věnují připomenutí těch, kdo ve sboru zemřeli. Lze je konat v závěru církevního roku a zvláště připomenout zemřelé v uplynulém roce.
Pohřební shromáždění je ve své podstatě bohoslužbou, jejíž účastníci se stavějí před Boží tvář v situaci zármutku nad smrtí svého blízkého, bratra či sestry. V modlitbách a písních předkládají Bohu svou lítost a bolest, vyjadřují vděčnost za život zemřelého, připomínají si jeho životní cestu. Současně očekávají, že Bůh do jejich situace bolesti a zármutku promluví slovo útěchy, povzbuzení a naděje prostřednictvím slov Písma a kázání. Ústředními prvky pohřebního shromáždění jsou čtení z Písma, kázání a modlitby. Pokud je zvykem oslovit pohřební shromáždění na třech místech, je nejlépe uspořádat pohřeb takto: u domu je zařazena modlitba a čtení Písma, v kostele bohoslužebné shromáždění s kázáním a u hrobu modlitba Páně či Apoštolské vyznání víry a odevzdání zemřelého. Žádají-li pozůstalí o uložení urny, je vhodné při této příležitosti posloužit čtením z Bible a modlitbou.
Biblická čtení se v rámci pohřebního obřadu objevují na stejných místech jako při běžné bohoslužbě. V úvodní části po pozdravu stojí vstupní verš volený z žalmů či dalších vhodných biblických míst. Žalmy vyjadřují nejhlubší pocity bolesti, smutku a opuštěnosti, ale současně jsou i řečí naděje a důvěry v Boží milosrdenství tváří v tvář smrti. Svými formulacemi otevírají prostor, do něhož se účastníci mohou vpravit se svými mnohdy rozporuplnými zkušenostmi a pocity. Žalm je možné také zpívat. Obzvláště vhodné k pohřbu jsou například žalmy 23, 42, 43, 46, 90, 91, 103, 116, 121, 123, 130, 139, 145, 146.
Dále je zařazeno jedno až dvě biblická čtení. Pro první čtení lze volit texty z evangelií, mezi nimi například texty narativní, Ježíšovy výroky o jeho poslání nebo o věčném životě:
Vhodným základem pro kázání je biblický text obsahující zvěst o vzkříšení, např. texty epištolní či ze Zjevení:
Volba textu pro kázání může být motivována také životem a osobností zesnulého či konkrétní situací pozůstalých. Východiskem kázání může být text, který byl uveden na parte, konfirmační či křestní verš zemřelého, či jiný text, k němuž měl zemřelý anebo jeho rodina blízký vztah.
Pohřební kázání se má konat na místě, kde se předpokládá největší počet účastníků. Náročnost pohřebního kázání tkví v tom, že pracuje s klíčovými teologickými pojmy, jako je „vzkříšení“ či „život věčný“, které nebývají obecně srozumitelné. Přesto by se kazatel neměl těmto pojmům vyhýbat, ale zřetelně vyjádřit víru ve vzkříšení, své porozumění této zvěsti a především naději, kterou nám zvěst o vzkříšení přináší v situaci loučení se se zemřelým a také vzhledem k naší vlastní smrtelnosti. Poselství o vzkříšení lze v kázání přímo propojit s životním příběhem zemřelého. Jedním z momentů, v nichž se obojí protíná, je křest, který člověku viditelně stvrzuje dar účasti na Ježíšově smrti a vzkříšení. Odkaz ke křtu proto patří k významným motivům pohřebního kázání. Jelikož každé kázání otevírá svým posluchačům prostor pro sebereflexi víry a porozumění sobě samému, může se také pohřební kázání stát posluchačům podnětem pro promýšlení vlastní existence před Bohem, ve světě a ve vztazích.
Vhodná biblická čtení pro recitaci u hrobu, příp. u pohřebního vozu jsou např. tato: 1 Pt 1,3; 1 Tm 6,15b.16a.c; 1 J 4,9; Ř 14,8; Jb 1,21b; Ž 68,21; Ž 103,15-17a; Oz 6,1. Nebo lze zvolit text podle církevního roku: advent L 1,78-79; Vánoce J 3,16; Epifanie Iz 9,1; postní doba Žd 12,2; Velikonoce Zj 1,17c-18; letnice Tt 3,6-7; konec církevního roku Zj 1,8.
Důležité místo v pohřební bohoslužbě má modlitba, a to i v případě, že většina shromážděných jsou lidé z necírkevního prostředí. V těchto případech kazatel svou modlitbou dosvědčuje, že je ke komu se obracet i v situacích bolestné ztráty. V průběhu pohřební bohoslužby bývá zařazeno modliteb hned několik. Obvykle se jedná o modlitbu vstupní, po kázání a modlitbu u hrobu (popř. u pohřebního vozu nebo na závěr obřadu v krematoriu), kterou v pořadech označujeme jako „odevzdání zemřelého“ (dříve „pochování“). Tyto modlitby obvykle pronáší pohřbívající. Společně se shromáždění modlí Modlitbu Páně a Apoštolské vyznání víry.
Součástí pohřbu je také společný zpěv písní. Počet písní je třeba volit s ohledem na plánovanou délku celého obřadu. Podle okolností může místo společného zpěvu znít sólový zpěv, instrumentální či reprodukovaná hudba.
Po vstupní modlitbě lze zařadit slovo o životě zemřelého, ve kterém jsou stručně připomenuta jeho základní životopisná data. Po kázání může následovat osobně laděná vzpomínka na zemřelého, kterou přednese kurátor, presbyter, člen rodiny či někdo z přátel zemřelého. (Obojí, stručný životopis a osobní vzpomínku lze případně zařadit i za sebou v části po kázání.)
Při pohřební bohoslužbě je třeba věnovat pozornost také tělu zemřelého, jemuž náleží úcta jako chrámu Ducha svatého (1K 3, 16nn; 1K 6, 19). Na přání pozůstalých a pokud to dovolují další okolnosti je možno ponechat prostor pro rozloučení s tělem zemřelého ještě před zahájením pohřebního obřadu. Kazatel v této chvíli může podpořit pozůstalé u otevřené rakve svou přítomností, případně biblickým čtením a modlitbou. Během obřadu už je rakev vždy zavřená. V závěru pohřebního shromáždění se loučíme s tělem zemřelého slovy odevzdání do Božích rukou v naději na vzkříšení. Při vynášení rakve z kostela, odvážení ke kremaci nebo při spouštění rakve do hrobu vyjadřuje shromáždění svou úctu k tělu zemřelého tím, že stojí.
Někdy mají pozůstalí zájem, aby se při pohřebním shromáždění slavila večeře Páně. Pro zařazení večeře Páně do pohřební bohoslužby hovoří zejména její eschatologický a koinonický rozměr, který koresponduje se zvěstí o vzkříšení. Současně je však třeba zvážit, zda by slavení večeře Páně ve shromáždění, v němž je i řada nepokřtěných, nezvýraznilo rozdělení společenství.
Součástí pohřebního shromáždění jsou také ohlášení, při nichž je prostor pro poděkování, sdělení jasných pokynů, jakým způsobem proběhne závěr rozloučení (vynášení rakve, rozloučení u pohřebního auta, cesta na hřbitov, kondolence atp.), a případné pozvání k pohoštění po skončení pohřbu.