Výzva k učení je důležitou součástí Ježíšova vyslání učedníků ke všem národům (Mt 28,18–20). Kristova církev se proto zaměřuje na to, aby v lidech v průběhu celého jejich života probouzela, posilovala a utvrzovala (konfirmovala) víru a pomáhala jim porozumět, čemu věří. Českobratrská církev evangelická usiluje naplňovat toto své poslání se zvláštní pozorností také při mladých lidech. Křtem malých dětí přejímá odpovědnost za jejich následné učení a vedení k víře. Při bohoslužbách, biblických hodinách a dalších příležitostech je seznamuje s biblickým poselstvím. Na počátku období dospívání jim při tzv. konfirmační přípravě otevírá hlubší vhled do otázek víry, křesťanského života i dějin církve a pomáhá jim intenzívněji vrůstat do společenství konkrétního sboru. Konfirmační příprava je završena bohoslužebnou slavností konfirmace.
V konfirmaci se spojuje řada rozmanitých teologických motivů, které se různým způsobem uplatňují podle konkrétní situace konfirmandů a sboru:
V pozadí této rozmanitosti motivů stojí různé faktory, které stály u vzniku konfirmační praxe a ovlivnily její další vývoj. V období reformace se konfirmace rozvíjela v souvislosti s pojetím křtu, které kladlo důraz na vědomé vyznání víry, v reakci reformačních církví na praxi biřmování a v neposlední řadě také v souvislosti s potřebou pokřestní katecheze před přijetím k večeři Páně. Hlavní smysl konfirmace byl proto spatřován v různých úkonech. Jednota bratrská, stejně jako posléze i Martin Bucer, pojímala konfirmaci jako vědomé vyznání víry a převzetí závazků křtu, doprovázené modlitbou za dary Ducha svatého se vzkládáním rukou. Teprve po konfirmaci mohly být pokřtěné děti přijaty ke slavení večeři Páně. Martin Luther chápal konfirmaci jako zkoušku víry zakončující křesťanskou katechezi před přijetím ke stolu Páně. Podobně i pro Jana Kalvína byla konfirmace pouze veřejným aktem, při němž děti vydávaly počet z víry církve, na kterou byly pokřtěny, proto modlitbu se vzkládáním rukou Luther ani Kalvín do konfirmace nezařazovali.
V následujících dějinných epochách byl někdy kladen silnější důraz na subjektivní stránku konfirmace, jindy zas na stránku objektivní. Zatímco pietismus, osvícenství a probuzenectví podtrhovaly osobní vyznání víry, závazky konfirmovaných a dosažení náboženské dospělosti, vysokocírkevní hnutí v první polovině 20. století zdůrazňovalo spíše konfirmující jednání sboru, který konfirmandům vyprošuje dary Ducha svatého a Boží požehnání. S řadou z těchto důrazů se setkáváme i v současných církvích. V chápání konfirmace dnes hrají důležitou roli také motivy související s životním cyklem člověka. Konfirmace je nejen sborovou, ale také rodinnou slavností, která symbolicky znázorňuje přechod konfirmandů z dětství do dospělosti a pomáhá jak mladým lidem, tak jejich rodinám prožívat tento přechod reflektovaně a se zřetelem k jejich rostoucí samostatnosti v oblasti víry.
V ČCE je příprava na konfirmaci chápána jako dlouhodobější proces, jehož smyslem není jen příprava na den konfirmace, ale také katechetická, pastorační a socializační práce s konfirmandy. Její obsahy a cíle jsou mnohovrstevné. Zahrnuje předávání obsahů víry a jejich promýšlení, zapojování konfirmandů do účasti na bohoslužebném i všedním životě sboru, utváření společenství mladých křesťanů. Zároveň je konfirmační příprava chápána jako významná etapa v období přechodu od dětství k dospělosti. Je třeba se v ní pozorně zabývat zkušenostmi, postoji a otázkami konfirmandů, které souvisejí s hledáním jejich vlastní identity. Je vhodné zohledňovat a rozvíjet jejich rozmanité emocionální, kognitivní a sociální obdarování a schopnosti. Celé období konfirmační přípravy se tak má stávat „konfirmací“, utvrzením a posílením křesťanské víry konfirmandů jako nosné životní orientace.
Konfirmační přípravu je žádoucí propojit s účastí konfirmandů na bohoslužbách ve sboru. Na nich se konfirmandi mohou také aktivně podílet (např. čtením z Písma, modlitbou, písní). Při bohoslužbách na začátku konfirmačního období lze zařadit představení konfirmandů a vyslovit za ně přímluvné modlitby. Tímto způsobem zdůrazníme, že práce s konfirmandy je věcí celého sboru. Je dobré, když se konfirmandi v období konfirmační přípravy mohou zúčastnit bohoslužeb se křtem, které jim připomenou jejich vlastní křest a jeho význam. Pokud pokřtěné děti ve sboru přijímají večeři Páně již před konfirmací, účast na večeři Páně napomáhá k posílení jejich víry a prohloubení duchovního života.
Konfirmační přípravy se účastní děti, které byly pokřtěny jako nemluvňata nebo během dětství i děti nepokřtěné. Křest nepokřtěných konfirmandů se může konat v období konfirmační přípravy nebo při bohoslužbách s konfirmací. Pro konfirmaci, popřípadě křest se účastníci konfirmační přípravy svobodně rozhodují. Proto je třeba respektovat i to, když dítě po absolvování konfirmační přípravy křest či konfirmaci odmítne.
Konfirmační slavnosti zpravidla předchází rozhovor konfirmandů se staršovstvem, při němž mohou být přítomni také rodiče a kmotři konfirmandů. Cílem tohoto setkání by, spíše než jednostranné přezkušování konfirmandů, měl být přátelský rozhovor o proběhlé konfirmační přípravě, víře, sboru, církvi, vzájemné poznávání, případně i osobní svědectví přítomných mladých lidí a dospělých.
Slavnostním završením konfirmační přípravy jsou bohoslužby s konfirmací. Při této slavnosti si pokřtění konfirmandi připomínají svůj křest, hlásí se k němu vyznáním víry, vyjadřují vůli setrvat a růst v křesťanské víře a podílet se na životě církve. Sbor se při konfirmační slavnosti za konfirmandy přimlouvá, aby v nich Duch svatý nadále posiloval a utvrzoval víru, a vyprošuje každému z nich osobně Boží požehnání.
Konfirmace v pohledu ČCE nedoplňuje svátost křtu o něco, co by jí chybělo, ale odkazuje k ní a navazuje na ni. Konstitutivními prvky konfirmace tedy jsou: připomínka křtu a přiznání se k němu, vyznání víry, modlitba s prosbou o Ducha svatého a jeho dary, požehnání a přímluvy sboru. Je na odpovědnosti kazatele, který z motivů při konfirmační slavnosti zdůrazní. Důležité je, aby přitom bral zřetel na konkrétní pastorační situaci. V určitých případech může být vhodné zvýraznit vyznavačský prvek, a to například zařazením osobně formulovaného vyznání konfirmandů, v jiných případech přímluvu sboru, prosby o Ducha svatého a požehnání. Konfirmandi se mohou na bohoslužbách aktivně podílet (například biblickým čtením, vlastním vyznáním, zpěvem písně).
Dlouho byla konfirmace v ČCE chápána jako podmínka „připuštění“ k večeři Páně. Podle usnesení 31. synodu ČCE z r. 2006 je však možné, aby k večeři Páně přistupovaly pokřtěné děti již před konfirmací, pokud o to samy projeví zájem. Jestliže pokřtěné děti ve sboru před konfirmací nepřijímají chléb a víno, je konfirmace vhodnou příležitostí, aby byly ke společnému slavení večeře Páně pozvány. Večeře Páně může být slavena přímo v rámci konfirmačních bohoslužeb anebo některou z dalších nedělí.
Nová agenda ČCE předkládá tři pořady bohoslužeb s konfirmací. V prvním je zahrnuta pouze konfirmace, ve druhém křest a konfirmace jako samostatné obřady, ve třetím jsou křest a konfirmace těsněji propojené. Jednotlivé prvky konfirmace, popř. křtu a konfirmace jsou podrobněji vysvětleny v samostatné tabulce. V další tabulce jsou představeny tři varianty pořadu bohoslužeb s konfirmací, popř. křtem a večeří Páně. Nakonec jsou uvedeny dva formuláře s úplnými texty: formulář k celé bohoslužbě se křtem, konfirmací a večeří Páně, který vychází ze základního bohoslužebného pořadu I., a formulář části bohoslužby těsněji propojující křest a konfirmaci. Formuláře zahrnují také variantní znění některých částí konfirmace a dalších bohoslužebných prvků.